logo nadpis

Vytisknout

O nás

Vzniklo to asi někdy v dětství. V době, kdy naši pracovali na venkovské hospodě a já byla často obklopena lidmi. Celý život vlastně moje maminka věnovala a věnuje službě pro lidi a já celý život sleduji, jakou radost má, když je u ní někomu dobře. Mám to taky v sobě. Díky mami.

Mnohokrát se mi zdálo, že mám krásný malý rodinný penzion. Takový, jaké potkáváte třeba v Alpách. Bohužel, jen zdálo…

A toto také vzniklo někdy v dětství - babička i maminka mi vyprávěly, jak hrávaly v Brně ochotnické divadlo. Maminka sice jen jako malá holka, ale jak se mi nedávno svěřila, přála si jej hrát i jako dospělá. Jen příležitost nějak chyběla. I v tomto, zdá se, jsem po mamince. V koutku duše jsem si to přála také. Nikdy jsem pro to ale nic neudělala a nikdy mi do cesty nepřišla příležitost….Až jednoho srpnového dne roku 2012.

Toho dne mi po mém zřejmě dostatečně extrovertním :) vystoupení mezi pár lidmi kamarádka Jana řekla: “Radu, chtěla bych na počest svého dědečka, kdysi ochotníka, dát dohromady pár lidí, kteří by zahráli divadlo. Přidej se k nám, myslím, že roli bychom pro Tebe měli.” Nevěřila jsem vlastním uším a říkala jsem si, že to je vtip. Nebrala jsem to příliš vážně i když, na rovinu, hlodalo to ve mně moc. A za pár dní mi Jana zopakovala, že to myslí vážně a čtené zkoušky začínají v září…
Byl to osud? Bylo to uskutečnění dlouho opakovaného přání z podvědomí mé maminky a mého? Nevím a je to jedno, protože najednou to bylo tady…

Divadlo - krásné období, které by vydalo a věřím, že ještě vydá na mnoho dalších článků. Přívaly té nejkrásnější energie, kterou jsem si v životě mohla přát. A nová kamarádství, která by bez divadla nebyla...a mezi nimi kamarádství s Evou a jejím mužem a současně režisérem Ríšou. A tady to je, ten bod, kde se spojuje divadlo s mými sny o penzionu. Penzion to není. Je to kavárna, kterou mi Eva s Ríšou nabídli si pronajmout v jejich domě poté, co ji najednou nemá kdo provozovat. Příjemná, malá, zavedená kavárna v trošku odlehlém koutě Jablonného nad Orlicí.
Já, která pracovala roky z domu a stále častěji svého muže otravovala s tím, že potřebuji víc mezi lidi, já se svými sny o penzionku, já přemýšlela. Pak jsme přemýšlely s dcerou Zuzankou, s mužem, s mojí zlatou kamarádkou Ivanou, s maminkou. No přemýšleli jsme asi 2 dny a pak mi Zuzka říká “Mami, jdeme do toho. Zkusíme to spolu.” A s Evou a Ríšou jsme si na velikonoční neděli plácli.

Jsme tu a jsme tu rády. Někdy je v kavárně hodně živo, někdy méně, a popravdě jsou dny kdy prší nebo naopak hodně hřeje slunce a my čekáme, jestli se někdo zastaví. To máme ale více času promýšlet, koho do kavárny pozvat, jak oživit kulturní žití v městečku, co udělat jak já s oblibou říkám “jinak, lépe a radostněji” :).

To je náš příběh. A jaké máte příběhy vy? Můžete se o ně přijít do kavárny s námi podělit. A říct nám nad hrnečkem dobré kávy, co by vás těšilo v kavárně zažít. Třeba vám vaše přání budeme umět splnit. Těšíme se na vás.

pohar kytka svijany snezenky marketa kafe